Veverka... Foto z blogu Radka Folprechta
Práce přírodovědce, zejména pokud má co dočinění s houbami, má mnohá úskalí a celá řada faktorů jde proti němu – především tedy houbaři. Češi jsou houbožrouti a zabývat se některými skupinami hub (jako jsou třeba hřiby) je velmi náročné na psychiku, protože z lesa jsou v košících bez milosti odnášeny i exempláře těch nejvzácnějších druhů, jejichž lokality u nás spočítáte na prstech jedné ruky. Na druhou stranu houby chutnají i kdejaké havěti. Jako člověk, který má v oblibě holubinky, mohu říci, že je zbožňují larvy hmyzu i slimáci (evidentně vědí, co je dobré) a přes svou nepatrnou velikost a směšnou pohyblivost jsou u nich obvykle mnohem dřív než já!
Jenže loni jsem na začátku léta svedl boj s docela jiným nepřítelem. Odjel jsem na pár dní na Vysočinu a suché počasí slibovalo, že bych si mohl od hub alespoň na chvíli odpočinout. Realita však byla jiná. Sem tam přece jen něco rostlo, a především se objevily pošvatky – to jsou vlastně muchomůrky odborně řazené do sekce Vaginatae, které se od ostatních muchomůrek odlišují tím, že nemají prsten. V malé smrčině poblíž penzionu jsem našel několik plodnic, ve kterých jsem rozpoznal muchomůrku šedoblanitou (Amanita submembranacea). A tak jsem se těšil, že si jich nejenom pár vyfotím a usuším do herbáře ke studiu, ale že se mi třeba podaří nafotit plodnice v různém stádiu vývoje a také pár čerstvých odvézt do Prahy pro další pokusy.
Vypadalo to nadějně. Ve smrčině jsem našel a vyfotil několik mladých plodnic, hodně mě ale znepokojovalo příšerné vedro přes den. V zoufalé obavě, že mi v důsledku veder unikne Nobelovka, jsem vzal čtyři prázdné PET lahve od minerálky (tedy nějakých 6 litrů vody) a v okolí plodnic večer místa zalil. Ráno mě ale čekalo nepříjemné překvapení. Jedna nebo dvě plodnice skutečně povyrostly, zbylé ale zmizely – na místě zůstala jen drobná drť houbové dužniny. Zamotalo mi to hlavu – jaký blázen by sbíral tuhle muchomůrku?! No ale v lesíku jsem našel další plodnice, kterých jsem si předchozí den nevšiml, a tak jsem to nechal plavat, houby vyfotografoval a těšil se na zítřek, když jsem večer plodnice znovu zalil. Ráno jsem bezstarostně vešel do smrčiny a světe div se, žádná z hub, které jsem fotografoval, nepřežila noc. Zatímco na místě jedné z nich zůstala v z jehličí jen trčící nožička bez klobouku, na místě obou dvou dalších byly opět jen jakési roztroušené zbytky. V tu chvíli mi došlo, že je to nejspíš práce potměšilého zrzavého nepřítele, kterého jsem nedlouho před tím viděl ometat se kolem.
Nobelovka se opět ztrácela kdesi v mlze a o mě se pokoušely mrákoty. Už mi ani nešlo ani tak o to fotit svou "muchomůrku na pokračování", ale alespoň zachovat nějakou plodnici, kterou by šlo v den odjezdu sebrat a převézt do Prahy. Naštěstí se ukázalo, že muchomůrkám se ve smrčině daří – objevil jsem další 4 mladé plodnice a z České mykologické společnosti znám jeden "starej dobrej trik". S úspěchem se používá např. na některých místech růstu vzácného hřibu rudonachového v Polabí. Tam tyto hřiby rostou na velmi frekventovaném místě a dočkat se dospělých exemplářů je zhola nemožné, pokud tomu ovšem nepomůžete. Když jsem tam přijel na exkurzi poprvé, nejdřív jsem nedokázal pochopit, proč jsme se zastavili před vysokou hromadou větví, kterou náš průvodce začal opatrně rozebírat. Vystavěl ji totiž nad malými hříbečky, kterým v hromadě nechal dostatečný prostor pro růst – a fakt tam byly!
Prozrazuji tady sice tu taktiku, nicméně pravděpodobnost, že by někdo z vás na takovou ochrannou hromadu větví narazil, se téměř rovná nule. No ale tady se mi ta zkušenost hodila. Tři plodnice jsem večer obložil chrastím a větvemi a doufal, že veverce nebude stát za to se proplétat až ke šťavnatému soustu, pokud si ho vůbec všimne. Ráno jsem slavil úspěch, protože dvě plodnice přežily bez povšimnutí. Pečlivě jsem je vyjmul a v improvizované ledničce sestávající z papírové krabice od jogurtů vyžebrané v místní Jednotě, několika ručníků a sáčků s ledem převezl v petatřicetistupňovém vedru do Prahy.
A tak myslící lidská bytost (to jako já) opět slavila úspěch, když dokázala, ač soustavně degenerována vymoženostmi civilizace, zvítězit nad přírodou, v tomto případě ztělesněné v takovou všetečnou potvoru, jakou je mlsná veverka...
